Tobias - Kapitola 29.

„Podívejme, kdo jde,“ prohodí Peter, když vcházím do pokoje. „Zrádce.“Na své i vedlejší posteli má rozložené mapy. Mísí se v nich bílá, bleděmodrá a tlumeně zelená barva a zvláštní silou mě k sobě přitahují. Na každou z nich Peter nakreslil hrbolatý kroužek – kolem našeho města, kolem Chicaga. Vyznačil si hranice, za které se zatím nikdy nepodíval.Kroužky se mi před očima scvrknou, až z nich nezůstane nic než červené tečky, jako kapky krve.A pak ustoupím. Strachem před vlastní bezvýznamností, kterou nedokážu uchopit.„Myslíš, že tvoje svatouškovský kázání budu poslouchat?“ řeknu mu.„Na co všechny ty mapy?“„Snažím se to svou makovicí pochopit, ale svět je na to moc velkej,“odpoví. „Pár lidí se mě tady pokusilo uvést do obrazu. Začali povídat o planetách, hvězdách, oceánech.“Mluví, jako by o nic nešlo, ale z jeho horečného popisování map vidím,že jeho zájem přerostl v posedlost. Znám to. Také jsem byl posedlý vlastním strachem, pořád dokola jsem se ho snažil rozebírat, pochopit.„A pomohlo to?“ Uvědomím si, že jsem se s Peterem nikdy o ničem rozumně nebavil, vždycky jsem na něj jen řval. Ne že by si to nezasloužil, ale nic o něm prakticky nevím. Stěží si vybavím jeho celé jméno, které jsem měl na rozpisu nováčků. Hayes. Peter Hayes.„Svým způsobem.“ Jednu z větších map zvedne. Znázorňuje celou planetu,která je na ní zploštělá jako placka z těsta. Dlouhou chvíli se na ni dívám a snažím se pochopit, co jednotlivé tvary znamenají, představit si nedozírné hlubiny moří a pestrobarevné kontinenty. Na jednom z nich je červená tečka. Peter na ni ukáže. „Ta tečka v sobě zahrnuje všechna místa,kde jsme kdy byli. Ten kus země bys klidně mohl vykopat a hodit do oceánu a nikdo by si ničeho nevšiml.“Znovu se mě zmocní ten strach, strach z vlastní malosti. „Dobře. A?“„A? A to, že všechno, s čím jsem si kdy dělal hlavu, všechno, co jsem řekl nebo udělal, to všechno vůbec nic neznamená. Jak by mohlo?“ Zavrtí hlavou.„Jistěže znamená,“ namítnu. „Celej ten svět je plnej lidí. Možná vypadají všelijak, ale to, jak se k sobě chovají, má svůj dopad.“Znovu zavrtí hlavou a mě napadne, jestli se tím neutěšuje, když se sám sebe pokouší přesvědčit, že mu všechno zlé bude z absolutního hlediska prominuto. Ta stejná obří planeta, která mě děsí, mu možná připadá jako útočiště, v jehož nekonečném prostoru může zmizet a nikdy se z něj jako jedinec nevydělit, nikdy nepocítit zodpovědnost za vlastní činy.Sehne se a rozváže si tkaničky.„Takže tvá malá skupinka přívrženců tě vyloučila ze svýho středu?“ zeptá se.„Ne,“ odseknu automaticky. „Možná,“ dodám vzápětí. „Ale nejsou to mí přívrženci.“„Prosím tě. Hotovej Čtyřkův kult.“Chtě nechtě se zasměju. „Závidíš? Toužíš po svým kultu psychopatů?“V jednom obočí mu zacuká. „Kdybych byl psychopat, už dávno bych tě ve spánku zabil.“„A přidal by sis další pár očí do sbírky.“Také Peter se zasměje, a já si s úlekem uvědomím, že tady vtipkuju s někým, kdo Edwardovi vypíchl oko a pokusil se zabít mou přítelkyni –pokud jí tak pořád můžu říkat. Na druhou stranu pomohl skončit útok na Odevzdanost a zachránil Tris před hrůznou smrtí. Nevím, co z toho by mělo v mé mysli převážit. Možná bych měl na všechno zapomenout a nechat ho začít znovu.„Možná by ses rád připojil k mý skromný skupince nenáviděnejch,“navrhne Peter. „Zatím jsme v ní jen já a Caleb, ale vzhledem k tomu, jak snadný je upadnout u slečny T. v nemilost, naše řady se jistě rozrostou.“Zarazím se. „Máš pravdu, člověk se jí lehce zprotiví, zvlášť když se ji pokusí zabít.“Píchne mě u srdce. Vždyť i já ji málem poslal na smrt. Stačilo, aby stála tam, kde Uriah, a mohla skončit jako on – napojená na hadičky a s vymytým mozkem.Nedivím se, že o našem vztahu pochybuje.Chvíle porozumění se vytratí. Nedokážu zapomenout, co Peter udělal,protože se nezměnil. Pořád je to ten samý Peter, který byl ochoten zabíjet,mrzačit a ničit, jen aby se sám dostal nahoru. Stejně tak neumím odpustit sám sobě. Vstanu.Peter se opře o zeď a založí si ruce na břiše. „Já jenom říkám, že když se rozhodne, že pro ni někdo bude nula, všichni ostatní jí budou přizvukovat.Tomu říkám talent, zvlášť když uvážím, že ještě nedávno to býval jen další nudnej Škrob. Trochu se bojím, aby jí tolik moci nestouplo do hlavy...“„Tris svý názory nikomu nepodsouvá,“ vyvedu ho z omylu, „spíš umí lidi dobře odhadnout.“Peter zavře oči. „Když to říkáš.“Tělem se mi rozlije nepříjemné napětí. Opustím místnost a s ní i všechny mapy s rudými kroužky, přestože nemám tušení, kam jinam jít.Tris pro mě byla vždy zvláštním způsobem přitažlivá, že to ani nedokážu popsat, ale ona sama si to neuvědomovala. Nikdy jsem se jí kvůli tomu nebál a nezačal jsem ji kvůli tomu nenávidět jako Peter. Možná že svou roli hrála i skutečnost, že já sám jsem měl silnou pozici a necítil jsem se ohrožený. Teď když jsem o své postavení přišel, pokouší se o mě zášť a její sílu nemůžu popřít.S překvapením zjistím, že jsem mezitím došel do atriové zahrady. Tentokrát za okny září světlo. Květiny jako by na denním světle zkrásněly a zdivočely. Připomínají mi darebná stvoření, která zkameněla v čase.Do atria vběhne Cara. Do čela jí spadají rozevláté vlasy. „Tady jsi. Člověk by se tady ztratil i sám sobě.“„Co se děje?“„Jsi v pořádku, Čtyřko?“Silně se kousnu do rtu. „Jsem oukej. Co se děje?“„Máme poradu. Musíš přijít taky.“„Kdo je to my?“„My znamená Porušení a lidi, kteří s náma sympatizují a kteří nehodlají nechat určité věci plavat,“ objasní a pohodí hlavou. „Lidi s lepším plánem než někdo.“Zajímalo by mě, kdo jí o tom řekl. „Ty něco víš o tom simulovaným útoku?“„Poznala jsem to simulační sérum, když mi ho Tris pod mikroskopem ukázala,“ řekne Cara. „Takže ano, vím.“Zavrtím hlavou. „Už s tím nechci mít nic společnýho.“„Nebuď blázen,“ ponoukne mě. „Pravda zůstává pravdou. Tihle lidi pořád zodpovídají za vyvraždění většiny Odevzdaných, za mentální zotročení Neohrožených. Pořád jsou to oni, kdo nám převrátil život naruby.A s tím se něco musí udělat.“Nevím, jestli se chci ocitnout s Tris ve stejné místnosti, když vím, že jsme na pokraji rozchodu a stojíme na vratké lávce. Když ji nemám na očích, je snazší předstírat, že nic z toho se neděje. Ale Cara to podá tak prostě, že s ní nemůžu nesouhlasit: Ano, něco se s tím udělat musí.Vezme mě za ruku a provede mě hotelovou chodbou. Vím, že má pravdu,ale účast na dalším pokusu o vzpouru ve mně probouzí smíšené pocity. Už jsem se však rozhodl a šanci něco znovu podniknout částečně vítám. Pořád jeto lepší než zahálet před obrazovkami a jen přihlížet tomu, co se děje doma.Když Cara získá dojem, že nikam neuteču, pustí mou ruku a zastrčí si uvolněné prameny vlasů za uši.„Pořád si na tebe v jiných barvách než v modré nemůžu zvyknout,“prohodím.„Myslím, že je na čase nechat to všechno plavat,“ odpoví. „Teď už bych se do města nevrátila, ani kdybych mohla.“„Takže frakce ti nechybí?“„To neříkám.“ Letmo se na mě podívá. Od Willovy smrti uběhlo dost času na to, abych ho v ní přestal hledat a viděl už jen Caru. Znám ji teď daleko déle než Willa. Má v sobě kousek jeho srdečnosti, abych si ji mohl dobírat a nemusel se bát, že se urazí. „Cítila jsem se tam dobře. Mezi tolika lidmi, kteří se naplno věnovali vědě a výzkumu – byla to pohádka. Ale teď,když vím, jak je svět ve skutečnosti obrovský... Zkrátka, myslím, že teď už by mi to bylo malé.“ Svraští čelo. „Omlouvám se, to asi vyznělo domýšlivě.“„A není to jedno?“„Spoustě lidem to jedno není. Jsem ráda, že mezi ně nepatříš.“Nemůžu si nevšimnout, že několik lidí, které jsme zatím minuli, se na mě podívalo s opovržením, nebo se mi raději obloukem vyhnulo. Jako syn Evelyn Johnsonové, která teď lidem v Chicagu diktuje život, jsem se už s podobnými reakcemi setkal, ale teď mi víc vadí. Protože cítím, že si tuhle nenávist zasloužím. Vždyť jsem je všechny zradil.„Nevšímej si jich,“ řekne Cara. „Neví, jaké to je – udělat těžké rozhodnutí.“„Ty by ses rozhodla jinak.“„Možná, ale jenom díky tomu, že mě vedli k tomu, abych se nejdřív pídila po faktech. Zato tebe učili, že se vyplácí riskovat.“ Ze strany se na mě podívá. „Někdy.“U dveří do laboratoře, kterou sdílí Matthew se svým nadřízeným, se zastaví a pak zaklepe. Matthew škubne za kliku a ukousne si z jablka. Vejdeme za ním do místnosti, kde jsem zjistil, že nejsem Divergentní.Je tady i Tris. Stojí vedle Christiny, která se na mě podívá jako na kus shnilého masa. V rohu u dveří zevluje Caleb. Na obličeji má barvité podlitiny.Už se ho chci zeptat, co se stalo, když si všimnu, že podobnými barvami hýří i Trisiny klouby na prstech. Ta se pečlivě vyhýbá jeho pohledu.Nebo mému.„Myslím, že jsme všichni,“ spustí Matthew. „Bezva... takže, Tris, kdybys mohla... Já na tohle moc nejsem.“„My víme,“ řekne s úsměvem, aby ho pošťouchla. Píchne mě osten žárlivosti. Tris si odkašle. „Všichni víme, že tahle instituce nese odpovědnost za vyhlazení frakce Odevzdaných a že je žádoucí, aby jejich kontrola nad naším městem co nejrychleji skončila. Víme, že s tím něco chceme udělat a že předchozí pokus byl...“ Stočí na mě svůj pronikavý pohled, až mám pocit, že se celý scvrkávám. „Neuvážený,“ dopoví. „Máme na víc.“„Co navrhuješ?“ zeptá se Cara.„Prozatím mám jasno jenom v tom, že chci, aby se všichni dozvěděli pravdu,“ shrne Tris. „Na vině je pravděpodobně jen hrstka lidí z managementu;ostatní nemají o ničem ani tušení. Myslím, že bysme jim měli otevřít oči. Možná to povede ke změnám ve vedení, které si začne lidí v experimentech vážit. Napadlo mě rozšířit pravdomluvnou ,infekci‘ –“Vzpomenu si na tíhu, jakou mě sérum pravdy zaplavilo a vyplnilo všechny skuliny v mém těle, počínaje břichem a plícemi a konče obličejem.Vzpomenu si, jak mi v tu chvíli přišlo nepředstavitelné, že Tris dokázala tuhle tíhu zvednout natolik, aby mohla lhát.„To nepůjde,“ přeruším ji. „Víme, že jsou všichni Neporušení. Na ně to neúčinkuje.“„To nemusí být pravda,“ ozve se Matthew, který si pohrává se šňůrkou kolem krku. „Tolik Divergentních, kteří by séru pravdy dokázali odolat,zase není. V nedávné historii je to pouze Tris. Někteří lidé séru odolávají lépe, jiní hůř – vezmi si například sebe, Tobiasi.“ Matthew pokrčí rameny.„Právě proto jsem chtěl, abys sem dnes přišel i ty, Calebe. Tys přece na sérech dělal. Víš o nich tolik co já. Možná bysme dokázali vymyslet rezistentnější varietu séra.“„Už s tím nechci mít nic společnýho,“ odmítne Caleb.„Ale, drž –“ neudrží se Tris, ale Matthew ji nenechá domluvit.„Prosím, Calebe.“Caleb a Tris se na sebe podívají. Jeho tvář a její klouby mají takřka identický, fižalovomodrozelený odstín, jako namalovaný inkoustem. Takhle to dopadá, když se střetnou sourozenci – zraní se oba. Caleb se sveze zpátky na hranu stolu a hlavou se opře o plechovou skříň za sebou.„Dobře,“ souhlasí. „Ale jenom pokud slíbíš, že to nepoužiješ proti mně, Beatrice.“„Proč bych měla?“ opáčí Tris.„Já můžu taky pomoct,“ ozve se Cara. „Taky jsem se věnovala sérovému výzkumu.“„Výborně.“ Matthew tleskne dlaněmi o sebe. „A Tris bude mezitím vyzvídat.“„A co já?“ zeptá se Christina.„Říkala jsem si, že ty a Tobias byste se mohli spojit s Reggiem,“ řekne Tris. „David mi o záložním bezpečnostním systému ve zbrojní laboratoři nechtěl nic prozradit, ale kromě Nity o něm musí vědět ještě někdo.“„Ty chceš, abych dělala parťáka někomu, kdo odpálil bombu Uriahovi před nosem?“ pohorší se Christina.„Nemusíte být kamarádi,“ povzbudí ji Tris. „Jenom si s ním promluvíte,abyste z něho vytáhli informace. Tobias ti může pomoct.“„Nikoho jako on k tomu nepotřebuju, zvládnu to sama,“ zatvrdí se Christina.Posune se na vyšetřovacím stole a stehnem roztrhne hygienický papír.Znovu se na mě znechuceně podívá. Vím, že se jí při pohledu na mě pořád vybavuje Uriahova netečná tvář. Jako bych měl v krku zaražený kolík.„Potřebuješ mě,“ řeknu. „Reggie mě zná, bude mi věřit. Ti lidi jsou hodně uzavření, takže budeme muset jednat s citem.“„Já umím jednat s citem,“ brání se Christina.„Odkdy?“„Tobias má pravdu...“ zastane se mě Tris pobaveně.Christina ji praští přes ruku, Tris jí dá přátelskou herdu do zad.„Takže karty jsou rozdány,“ uzavře Matthew. „Myslím, že bysme se měli znovu sejít, až bude mít Tris za sebou první poradu, čili v pátek.Přijďte sem na pátou.“Matthew přejde ke Caře a Calebovi a začne mluvit něco nesrozumitelného o chemických sloučeninách. Christina se zvedne a cestou ke dveřím do mě vrazí ramenem. Tris ke mně zvedne oči.„Měli bysme si promluvit,“ navrhnu.„Dobře,“ souhlasí a já za ní vyjdu na chodbu.Stojíme u dveří, dokud všichni neodejdou. Má schoulená ramena, jakoby se chtěla udělat ještě menší, zranitelnější. Mezi námi je celá šířka chodby.Snažím se rozpomenout, kdy jsem ji naposledy políbil, a nemůžu si to vybavit.Konečně zůstaneme sami a hlasy v chodbě utichnou. Najednou nevím,kam s rukama, jako vždy, když začínám panikařit.„Odpustíš mi někdy?“ zeptám se.Zavrtí hlavou, ale řekne: „Nevím. Musím o tom přemýšlet.“„Ty víš.. víš, že jsem mu nikdy nechtěl ublížit, že jo?“ Podívám se na stehy na jejím čele. „Nebo tobě,“ dodám. „Nebo aby ti ublížil kdokoli jinej.“Poklepává si nohou a celým tělem se pohupuje do rytmu. Přikývne.„Já vím.“„Musel jsem něco udělat,“ řeknu. „Musel jsem.“„Odskákala to spousta lidí,“ podotkne. „Jenom proto, žes bral moje slova na lehkou váhu. Protože, a to jen na tom to nejhorší, Tobiasi, protože sis myslel, že se chovám jako hnidopich a že žárlím. Jako naivní šestnáctka,co?“ Zavrtí hlavou.„Nikdy jsem netvrdil, že jsi naivka nebo hnidopich,“ vyjedu na ni.„Myslel jsem, že nejsi soudná, to ano. Ale to je tak všechno.“„A to nestačí?“ Zajede si prsty do vlasů a chytí se za ně. „Pořád dokola ta samá věc, co? Tvrdíš, že mě respektuješ, ale nechováš se tak. A když na to přijde, myslíš si, že neumím používat mozek –“„O to tu přece nejde!“ obořím se na ni. „Nikoho nerespektuju víc než tebe! Ale teď nevím, jestli ti víc vadí, že jsem to zvoral, nebo že jsem tě neposlechl.“„Co tím chceš říct?“„Tím chci říct,“ pokračuju, „že na jednu stranu tvrdíš, že k sobě musíme být upřímní, ale přitom jenom chceš, abych s tebou ve všem souhlasil.“„To se mi snad zdá! Udělals chybu –“„Jo, udělal jsem chybu!“ Už úplně řvu, ani sám nevím, odkud se ve mně ten hněv bere. Jako by se ve mně rozpoutalo tornádo, které mě hodlá roztrhat. „Zvoral jsem to, posral jsem to! Brácha mýho nejlepšího kámoše je na odpis! A ty se chováš, jako bys byla moje matka, a děláš mi kázání,protože jsem tě neposlechl. Jenže ty moje matka nejsi, Tris, a já si nenechám diktovat, co mám dělat nebo jak se mám rozhodovat!“„Přestaň na mě křičet,“ řekne tiše a konečně se na mě přiměje podívat.V jejích očích jsem toho vídával spoustu – lásku, touhu, zvědavost – ale to všechno teď vytlačil hněv. „Prostě přestaň.“Její klidný hlas mé emoce utiší. Opřu se o zeď za zády a dám si ruce do kapes. Nechtěl jsem na ni řvát. Nechtěl jsem se tak rozčílit.S úděsem přihlížím, jak se jí po tvářích kutálí slzy. Už dlouho přede mnou neplakala. Popotáhne nosem, zalapá po dechu a snaží se o normální tón, ale zajíká se. „Potřebuju víc času, jasný?“ vysouká ze sebe.„Jasný.“Otře si tváře a odejde. Vyprovázím ji pohledem, dokud mi její plavé vlasy nezmizí za ohybem chodby. Cítím se jako vysvlečený, jako by mě nic nedokázalo ochránit před bolestí, která mě stravuje. Její nepřítomnost mě bolí ze všeho nejvíc.